Tuhle rubriku (stejně jako všechny ostatní) docela dost zanedbávám.. To je tak smutný :'D
Každopádně jsem se konečně rozhodla, že přidám písničku, podle které je víceméně pojmenován můj stávající design.

RaNia (라니아) je jihokorejská dívčí skupina, která má v současnosti šest členek. Debutovaly zhruba před rokem a od té doby toho sice moc nevydaly, ale zato mají za sebou pár kontroverzí. Od různých problémů s tím, kdo bude vůbec ve skupině, přes jejich příliš sexy debutové video a choreografii až po odchod jejich původního producenta Teddyho Rileyho.

I přes tohle všechno jsem si jejich hudbu docela oblíbila. Ano, jejich debutové MV Dr. Feel Good je i na můj vkus příliš křečovité a jejich další MV k písničce Pop pop pop je tak trochu "nah :-/", ale můj mozek má rád nejrůznější věci ^^'. Ačkoli jejich písničky většinou nezní nějak extra, musím uznat, že při "živých" vystoupeních zní vážně přesvědčivě a uhm.. talentovaně :).
Písničku Masquerade propagovaly hned po skončení propagace Dr. Feel Good. Písnička má silný beat a zní tak trochu mysteriózně (nevím jak to jinak popsat ^~^'). Jejich oblečení je na můj vkus trochu moc přeplácané, ale v některých barevných kombinacích to vypadá docela dobře. Co mě ale na téhle písničce zaujalo asi nejvíc je choreografie. Mám-li být konkrétní, jedná se hlavně o to, jak při refrénu drží mikrofón "loktem". Já vím, existují mnohem, mnohem zajímavější choreografie, ale tohle mě prostě dostává.

Do you want to know, what lies behind the mask?

Alohamora!

Nazdárek mí milí čtenáři. Existujete vůbec? Nah.. já vím, že jo :3. Dneska mám náladu zase něco přispět na blog a.. no a chvíli se tvářit, že jsem ještě pravidelný bloger. Ale on mi to stejně už nikdo nevěří, co? :'D

Největší joke je, že píši deníčkový článek, a vlastně ani nemám o čem psát. A popravdě.. už jsem i trochu zapomněla, jak se to dělá. Už je to dlouho, co jsem něco takového dělala ^^'.

No, tak začínáme. Je jaro. Všimli jste si? Jo, já taky D: . Letos mám pocit, že zima trvala kratší dobu, než by se mi líbilo. Co nadělám no.. Venku všechno kvete, ptáci zpívají.. Jo! A byly velikonoce! Ha! Abych pravdu řekla, je to rok co rok smutnější. Velikonoce slavíme každý rok u babičky na vesnici (tam je taková přátelštější atmosféra než na městském sídlišti). Ale ani na vesnici to letos nebylo nic extra. Možná to bylo tím počasím, nebo tím, že nikdo neví, že tam bydlíme.. Ale co, alespoň jsme se všichni přežrali a ož.. no však to znáte~.

Za 20 dní je animefest, na který jsem byla tak nějak donucena jet. Tedy, kdybych nechtěla, tak bych nejela, zas taková slabá osobnost nejsem. Jsem docela zvědavá, jaký to bude, neboť jsem letos odhodlána jet na všechny 3 cony (tj. AF, Advík i AkiCon) a pak se dozvíme, jestli mi je takových akcí vůbec třeba :D. Zatím se ale docela těším a přemýšlím, jak s sebou vzít co nejméně věcí, abych měla můj modrý cestovní batoh narvaný maximálně 3/4 (věřte mi, že i když jedu někam jen na 3, jsem schopna si vzít věci, se kterými bych vyžila několik týdnů) a abych si místo kabelky mohla vzít jen malé kabelkové cosi, do kterého se vejde jen mobil, peněženka a papírové kapesníky ^^... Máma o tom všem nechce ani slyšet a já jen doufám, že mi den před odjezdem nenaznačí, že.. Prostě nikam nejedeš!

Moji rodiče jsou totiž v poslední době vůbec nějací divní. Ve škole na nás zase čeká čtvrtletí, to snad všichni víme, ne? A ve čtvrtek mi oba dva jaksi naznačili (co to kecám, oni mi to řekli do očí), že prostě na vysvědčení budu mít vyznamenání, jinak--! .. Nejsem si jista, co to jinak má znamenat, ani jestli je mám vůbec brát vážně, když se o školu zajímají jen v těch čtvrtletních obdobích.. Na druhou stranu mě to šokovalo. Přecijen jsem ve druháku na gymplu a už jsem si stihla vytvořit nepřátelské vztahy k jistým předmětům (které ale vůbec nepotřebuji k mému budoucímu životu nijak hlouběji znát) a celkově mi na čtvrtletí vychází 8 dvojek a nic horšího (a sama prostě trojku na vysvědčení mít nechci), ale vyznamenání? ... Vážně, rodičové, vážně?

A ještě něco vám musím říct :D. Jedna z mých nejlepších kamarádek se úplně krutopřísně bojí mojí mámy :D. Nemá důvod, ale postě to tak je. Přijde mi to vtipný, zvlášť, když si já sama z mých rodičů nic moc nedělám :D.

Docela vážně pomýšlím o tom, že změním design, tenhle stávající se mi prostě nepovedl podle mých představ a už mám dokonce přichystaný nový obrázek.. ale nechce se mi.. A taky mám rozepsáno milion "recenzí".. Ale nechce se mi je dopsat. A taky mám rozkoukáno několik desítek k-dramat ále.. nemám náladu. Plus mám doma několik knížek na čtení. No nechce se mi. A taky mám před sebou ještě několik desítek let života.. a nechce---! Ah, počkat ¬_¬"

Ještě tu mělo být naříkání nad tím, že pottermore ještě pořád není otevřen, ale když jsem se podívala, jestli je to ještě pořád pravda, ukázalo se, že už ne *tears of joy*. Takže... Víte, kde mě teď najdete :'D.. A nebo taky na tumblr.

*Mwahahahahaha~*!

Ano, určitě si všichni už dávno všimli, že je 1.duben, den vtípků. Všechny vaše oblíbené internetové stránky již oznámily, že k dnešnímu dni končí se svou činností, na Akihabaře na vás kouká Kim Čong-il, nad Deviantartem převzaly vládu kočičky, google maps jsou v zajetí 8-bitu, podle BBC jsme všichni mrtví a tak dál, a tak dál..

A pak jsem tu já. Socially awkward turtle, osoba, jejíž džouky jsou chabé a častokrát se míjí svým účinkem. Ale tentokrát se TO povedlo :D. Na tuhle chvíli jsem čekala dlouhé roky. Ano, dlouhé roky. Tři nebo snad čtyři, ale vždycky jsem na to zapomněla. Pravdou je, že jsem na to nepřišla zas tak úplně sama, ale někde jsem to viděla. Na druhou stranu je to docela dávno a jsem si jistá, že letos nejsem jediná, kdo tenhle žertík provedl. Ale.. co že jsem to vlastně udělala? V dnešní době sociálních sítí jsem udělala to nejjednodušší, co se dá. Změnila jsem datum svých narozenin na facebooku. Svoje pravé narozeniny mám asi za půl roku, takže tohle je první věc, která měla mé milé facebookáře zmást a ta druhá je, že tohle by měly být moje 102 narozeniny.

Vždycky jsem chtěla mít narozeniny víc než jednou :D. A tentokrát se mi to povedlo. Nejen, že jsem si udělala srandu, ale také jsem tak nějak poznala, kdo mě alespoň trochu zná. Narozeniny totiž moc neslavím, ale zato je lidem v mém okolí připomínám se značným předstihem (a někdy i pár dní po mých narozeninách.. jen tak pro jistotu, však víte :D). No a vzhledem k tomu všemu se i přes nápovědy objevilo asi tak bazilión lidí, co mi popřálo (na jejich obranu přiznávám, že to byli většinou lidé, se kterými se moc osobně nestýkám ^^'). Na druhou stranu se ale objevili i lidé, co si toho všimli a víte co? Budu si je pamatovat :)).

Ale byla to i zkouška mě samé :D. Musela jsem počkat nějakou tu chvíli (přesněji jsem si dala limit do 18:00), než jsem se rozhodla barvu a zlomit srdéčko lidem, co mi popřáli. A řeknu vám, že jsem se nemohla dočkat, až to udělám :D. I když mě překvapuje, že si toho ti lidé nevšimli, protože hned čtvrté "přání" bylo od Řezníka, která mě pořádně prokoukla a nezapomněla to ukázat :D
Taže si to shrneme. Ze 132 fb přátel mi jich "popřálo" (ať už na chatu či na zeď) 22 (i když myslím, že by se jich našlo víc, ale přiznala jsem se před tou "rušnou hodinkou", kdy se na fb naženou všichni, aby zjistili, co je za úkoly :D) a z toho 6 lidí poznalo, o co se vlastně jedná. Díky lidi :D

Fotka z mojí párty:

Tak se mějte.. Já vám zase napíši, až budu mít nějaký problém. Protože to je jediná doba, kdy sem na bložínek píši (i když popravdě.. mám něco, o co bych se chtěla svěřit, ale je to tak nějak nebezpečné téma, protože by to mohlo některé lidi, co o bložínku ví, mohlo urazit.. a to nechci riskovat :'D)

EDIT 2.4. ... Datum narození mi teď na fb nejde změnit. Tak to je v háji :D

A pod perexem je screen mého ďábelského plánu :)

Hallo mein freundes!.. Duh.. to je tedy chabý pokus o němčinu, co? :'D

Jak již název vypovídá, byla jsem na lyžáku. A víte vy co? Bylo to děsivý. A myslím to smrtelně vážně. Ne, díkybohu jsem ve zdraví přežila (i když modřin mám vážně požehnaně), ale ta psychická újma.. Hor jsem se obávala i jsem se na ně těšila zároveň. Kdysi dávno jsem na lyžáku byla, a co si pamatuji, tak jsem zas tak špatně nelyžovala. Dokonce si pamatuji na to, že mě to bavilo. Zdá se, že od té doby proteklo už hodně vody, protože tentokrát to dopadlo jinak. Hodně jinak.

Jen co jsme se dostali do toho rakousko-německého pásma kde začínají Alpy, věděla jsem, že je zle. Ty kopce byly na můj vkus obrovský a při představě, že něco takového sjíždím na lyžích mi vstávaly chlupy až na zádech. Ale tak pořád jsem se utěšovala tím, že mi to před čtyřmi roky šlo. A navíc všichni říkali, že je to jako s ježděním na kole. Jakmile se to jednou naučíš už nezapomeneš. Cájk, řekla jsem si a dál se nestresovala, jenže... tak nějak jsem zapomněla, jak vlastně dopadlo moje poslední setkání s kolem po několika letech. Áno, i tahle historka stojí za převyprávění :D.

Přijeli jsme, ubytovali jsme se, přežrali jsme se na večeři a šli jsme spát. V noci to proběhlo podle toho starého schématu, který zná každý: přes den jsme se bavili o sluníčku a o kytičkách, ale jakmile se trochu setmělo, vytáhly se z paměti všechny ty hororové příběhy, debatování o tom, kdo by umřel první, kdyby do pokoje přišel vrah, a nebo kdo by byl unesen mimozemšťany a tak dále a tak dále. Nakonec mi bylo řečeno, že nejsem normální a že jsem ve skutečnosti ten mimozemšťan, natož se mě holky začaly bát (a musím přiznat, že to bylo docela nepohodlný, protože jsem se chvíli bála sama sebe :'D).

A ráno (po gigantické snídani) se šlo na ty lyže. A pak už to bylo jenom horší. Je zvykem, že první jízda je ta nejhorší a tak, no podle mě byla moje první jízda stejná jako všechny ostatní. Naštěstí jsem byla ve skupina pana profesora M., který je docela pohodář a byl ze všech učitelů, co jeli s námi, ta nejlepší volba.

Brzy se ukázalo, že jsem z naší skupiny suverénně to nejhorší a že umím jen plužit a i to mi šlo vážně mizerně. Ne, že by mi to vadilo, s mými mizernými koordinačními schopnostmi jsem se už dávno smířila, ale vážně mi bylo líto zbytku mojí skupiny, protože na mě neustále museli čekat (ať už v půlce kopce či pod kopcem). Taky mi bylo líto všech těch lidí, co se mnou sdíleli sjezdovku. Nejen, že jsem se jim musela celou dobu plést pod nohy, ale taky jsem jim to tam tak krásně zplužila, že na mě ještě teď musí vzpomínat :'D. Aby toho nebylo málo, profesor nás bral věčně bral na černo-červenou sjezdovku (protože jen tudy se pak dalo vyjet lanovkou na takovou pěknou modrou trasu). No řekněte mi, kterej idiot vymyslí takovou cestu? :D Šíleně prudký kopec, pak lanovkou nahoru a pak skoro rovinka? Srsly? Jak se tam mají postiženci jako já dostat? :DD

V úterý a ve čtvrtek jsme si udělali výlet na sjezdovku na hoře St. Jakob (?). Řeknu vám, že to byla nádhera. Ano, i z mého pluživého pohledu musím říct, že sjezdovky tam byly nádherné.

No co, nebudu to dále prodlužovat. Docela jsem se tam bavila (až na to lyžování), seznámila jsem se tam s novými lidmi (což je trochu na obtíž, protože teď budu muset ve škole dávat pozor a pořádně se rozhlížet, abych pak nevypadala jako ignorant, co neumí pozdravit :'D), nespálila jsem si obličej (i když nám celý pobyt svítilo sluníčko) a celkově to tady prohlašuji za úspěšnou misi :D.

Stejně je ale nejlepší tohle po-lyžákové období. Každý učitel se ptá, jaké to bylo na lyžáku. Takže se vždycky sdělí všechny drby, co tam vznikly a když se někdo náhodou zeptá, jak se lyžovalo, první se udělá joke o tom, jak (skvěle) jsem lyžovala já. I feel famous.

A chcete slyšet ještě jednu perličku na závěr? Celých pět dní jsem poctivě plužila a potila se při tom jak blázen. A přibrala jsem dvě kila. Horší už to být prostě nemohlo *facepalm*.

Aby tenhle deníčkový zápisek nebyl krátký, je tu ještě jedna věc, o které bych se mohla zmínit. Den po příjezdu z lyžáku jsem byla na filmu Hunger Games. Vzhledem k tomu, že v chebském kině se prostě rozhodli, že to v březnu ani v dubnu dávat nebudou, rozhodla jsem se, že pojedu do Karlových Varů. A protože to je už docela jiná záležitost, než jít do našeho kina (už jen kvůli té hodině cesty vlakem), rozhodla jsem se přizvat co nejvíc lidí (protože se skupinová jízdenka fakt vyplatí). A tak jsem jich přizvala šest. Nakonec z týhle skupiny zbyla jen jedna osoba. To mi bylo trochu líto, ale co se dá dělat. Ve Varech jsme se setkali se Sabinou, která nás od nádraží doprovodila až do kina (a s námi se na film podívala :D).

Musím říct, že z filmu mám docela smíšené pocity. Všechny ty trailery a ukázky vypadaly tak našlapaně až jsem z toho měla takový ten pocit, jenže celkový film byl místy lehce.. nudný. Ano, nudný. Ještě jsem si neurovnala myšlenky, ale tak nějak mi to přišlo málo akční (vzhledem k tomu, že jsem při čtení knížky nestíhala číst a dýchat najednou jsem asi očekávala něco lepšího). Celkově bych filmu dala asi tak tři a půl hvězdičky (z celkových pěti), ale pokud jste fanoušky HG, tak se na to určitě zajděte podívat. Jen nezaručuji, že se to bude líbit i těm, kteří knihu nečetli ^^'.

A já už asi budu zase končit, né?

A od dubna se budu zase sem tam věnovat bložínku, I promise ;)

"Tak jo, je na čase, abych na chvíli opustila tumblr a začala se o bložínek alespoň trochu starat." - já
Ano, tuhle větu si poslední dobou říkám často, a protože už jsme v polovině měsíce a v neděli jedu na lyžák, myslím, že je třeba něco zveřejnit :'D

T-ara (jedna z mých nejoblíbenějších k-pop skupin) vydala (ne)dávno další CD. Jmenuje se Funky Town a úspěšně pokračuje v disco/techno/pop stylu, který si přisvojily již v Roly Poly. A protože se Roly Poly stalo tak úspěšným, ani na chviličku nikdo z nás nezapochyboval, že by Lovey Dovey úspěch nenásledoval.

CD Funky Town je vlastně jen rozšířená verze EP Black Eyes. Proč o tom mluvím? K titulní skladbě z tohoto EP - písničce Cry Cry (která se mi možná líbí trochu víc, než Lovey Dovey, ale má o něco horší videa, choreografii a tak nějak všechno) bylo natočeno 15 minutové drama MV (a pak tu je také obyčejné MV a baladová verze a tak dále a tak dále).

A s Lovey Dovey je to docela podobně. Má 20 minutové drama MV, které dějově navazuje na drama MV z Cry Cry, Tokio verzi, kdy se holky jen tak baví v Tokiu a.. to je to nejhlavnější: Zombie verzi :D.

V zombie verzi holky tancují v klubu a v průběhu se z lídí v klubu stanou zombie. No.. ono to není vlastně nic světoborného ^^'. Každopádně má to tu diskotékovou atmosféru a holky shufflují jako o život (i když se mi někdy zdá, že je choreografie docela dost neučesaná :-/).

S pozdravem Miwako Líné Prase.