Looking for the Savior - Kapitola 2

16. června 2009 v 21:39 | Miwako |  Looking for the Savior
LftS 02

Kapitola 2. Tak se podívej na tu schránku ať vím, jak tě pojmenuji!

Agentka WaPP Eva se probudila přesně na přelomu mezi dnem a nocí. Kdyby uměla šplhat a vylezla by na vrcholek 'jejich' stromu viděla by, jak na východě pomalu obloha černá a na západě je rozsvícena do příjemných barev. Eva ale nevylezla, místo toho se dostala ke kraji plošiny, kde úspěšně usnul při své hlídce Karel. Po několika minutách marného probouzení se jí ho povedlo probrat. Trvalo dalších několik minut než jejímu partnerovi došlo, kde se nachází a co se po něm chce.
Společně se tedy pohodlně posadili. Usazování trvalo 'pouhých' šest minut, protože najít na tomto místě dobrou polohu, která by vám po větší chvíli neublížila trvá trochu déle.
"Takže.." začala hnědooká dívka zatímco si mnula oči. "Měl by sis přečíst tohle.." hodila mu příručku.
"Strana?" zeptal se.
"124. Stačí, když si přečteš prvních pár řádků." odvětila nevrle a mohutně zazívala.
Nalistoval tedy stránku a potěšen tím, že to není nic dlouhého se dal do čtení.
"Hotovo!" zaklapl a energicky se usmál. Začal se smát ještě víc, když viděl její hlavu položenou v papírech. S trhnutím se probudila a změřila si ho nenávistným pohledem.
"Tohle budeš taky potřebovat." zamumlala a hodila po něm další dva papíry. Pak znovu položila hlavu na zem a spala.

Když Karel dočetl, zvedl se a šel uklidit všechny věci do batohu. Věděl, že se musí dostat blíž k nějakému městu či něčemu podobnému. Evu nechal spát, protože věděl, že většinu jeho hlídky převzala na sebe. Zatímco uklízel a zahlazoval stopy po jejich návštěvě, zaslechl hlasy. Jako správný špión se vydal hledat původce těchto zvuků. Uběhl docela velký kus cesty, když zahlédl zář ohně. ' Á, dnes nám štěstí přeje. Domorodci! Alespoň jednodušeji zjistíme jejich řeč.' pomyslel si a schoval se ani daleko ani blízko od nich. Byli tam čtyři lidé. Ze svého místa měl K. velmi dobrý výhled a díky svému výcviku zůstal nepozorován. Vytáhl tedy notes a začal kreslit postavy. Dva muži si byli tak podobni, že stačilo pouze rozlišit jejich velikosti. 'Přesné kopie. A to doslova.' pomyslel si Karel, když sledoval, jak oba energicky pobíhají kolem ohně a snaží se přinutit další dvě osoby, které seděly dál od ohně a snažily se vypadat, že k nim nepatří. Když dokreslil dívku se slušivými drdoly zkoumavě se podíval na posledního člena této skupinky. 'Je to kluk nebo holka?' napadlo ho. 'Je to kluk. Nemá prsa!' odůvodnil si pohlaví jednoho z nich a začal kreslit. Pak už jen stručná charakteristika a vypařil se.

Když se vrátil, byla jeho společnice vzhůru. Stačil jediný pohled do jejích očí a nemusela říkat nic. 'Přesto se kázání nevyhnu.' povzdychnul si K.
"Doufám, že máš důvod, proč jsi mě tady nechal! Vždyť se mi mohlo cokoliv stát! Mohly mě roztrhat veverky a..." začala výhružně.
"Byl jsem na průzkumu. Zaslechl jsem nějaké hlasy a šel jsem je zkontrolovat a.." vrazil jí do ruky notes s jejich obrázky postav a jejich charakteristikami. "Další dobrá zpráva je, že mluví nám známou řečí. Japonsky." pohlédl na Evu, která se právě snažila přečíst jejich popis.
"Tohle je kluk nebo holka?" zeptala se a ukázala na podobiznu.
"Kluk." zasmál se Karel.
'No jo, ty jsi nikdy moc talentu nepobral.' napadlo jí. "A jmenuje se jak?" mžourala na papír.
"On se jmenuje Neji. Slečna je Tenten a ty zelený 'dvojčata' jsou Gai-sensei a Rock Lee. Tedy, tak se alespoň oslovovali." vzal si sešit a zřetelně vedle jejich psaných jmen napsal výslovnost.
"Měli bychom se vydat do nejbližší vesnice, ale nesmíme je potkat." usoudila Eva a začala si namotávat pramínek vlasů na prst. "Přibližně kterým směrem přišli?"
"Myslím, že tamtudy." ukázal směr.
"Výtečně. Obejdeme je a pak budem pokračovat cestou, kterou přišli. Vem si teda ten baťoh a vyrážíme! Teda.. jakmile slezu z toho stromu." hodila svůj batoh dolů na zem a sama se pokoušela slézt.

***

Plahočili se zbytek noci a dokonce velkou část dne. Oběma bylo jasné, že si vybrali špatnou cestu. Zastavili se teprve, když uviděli písek. Ne ten, na kterém si hrají děti, ale takovou tu velkou plochu kde není nic než písek, písečné blechy a velbloudi (tedy čistě teoreticky). Zůstali stát před pouští a přemýšleli. Jejich myšlenky se ubíraly směr jídlo, voda a spánek.
"Dají se velbloudi sníst?" prolomila ticho Eva.
"Nevím. A i kdyby jo, tak bysme ho museli nejprve chytit." odpověděl nepřítomně Karel.
"Aha.. Tak teda nic, no.. " promluvila hnědovláska zklamaně a odplahočila se do stínu nedalekých stromů.
"Tak teda půjdem, ne?" zeptal se, když jí došel.
"Ne, počkáme než se setmí. Snad už nebude takový horko."
"Tak jo.."

***

Leželi na skále skrytí v písku a zatímco je zkoumala pouštní veverka. Sledovali vesnici s názvem Sunagakure no Sato.
"Písek nesnáším. Leze všude. Do očí, do vlasů a taky do oblečení. Jo a taky ty zvířata jsou otravný." vyplázla Eva jazyk na veverku.
"Nebuď tak pesimistická. Jen se podívej na to krásný panoráma! Taková romantika.." zasnil se a hodil veverce kousek rohlíku, který mu udělala matka než se vydal na misi.
"Až se setmí, tak se půjdem podívat dolů, a pak vypadnem!" prskala dál Eva a snažila se vyplivnout písek z pusy.
"Dobře..A může jít Chip s námi?" zeptal se děcky Karel a pohladil veverku sedící na jeho rameni.
"Oukej.." odpověděla protáhle Eva, ale jediná myšlenka směřující směrem k veverce byla, že ji musí pořádně vykrmit, aby mohla na pekáč.
"..A naučim tě taky škákat. A bojovat. Budeš takový můj majinkatý bojovníšek.." zaslechla Eva žvatlat Káju směrem k veverce. ' No nazdar.. to si to tu ještě užiju.'

***

Procházeli se noční písečnou a sem tam nahlédli na poštovní schránky. Tedy, nahlížela jen Eva. Karel prostě jen chodil a koukal lidem do oken. Své činy opodstatnil tím, že hledá správné oblečení.
"Hej, Kájo! Jak by se ti líbilo jméno Yuki?" zeptala se Eva.
"Nijak zvlášť.. Vlastně se mi vůbec nelíbí. Hledej dál!" odpověděl radostně.
"Hm.. a co takhle Takeru? Keitaro? Manabu? Akira?" četla dívka zatímco procházela kolem schránek.
"Ne, ne, ne a ne. Co to je za jména?" divil se chlapec a zazíval. "Chci spát!"
"Víš co? Taky by ses mohl podívat sám!" odsekla podrážděně.
"No dobře. Du na druhou stranu a ty zatim hledej tady na tý straně." odpověděl mírně, jako když se mluví s rozzuřeným psem a odešel na druhou stranu ulice hladíc spící veverku.
"Tak co? Našels něco?" zeptala se Eva a i z dálky bylo vidět, jak se jí naštvaně blýskají oči.
"Nic..našlas něco ty?"
"Jistěže našla. Záleží ale, co mi za to dáš."
"Donesu nám oblečení!" odpověděl bleskově.
"Dóbře.Co takhle jméno Tanoshii? Zkráceně prostě Tano."
"Jo, beru! Takže za hoďku, tam kde jsme pozorovali, jo? Stihneš to?" zeptal se, ale na odpověď nečekal a odběhl na lov oblečení.
"Ach ta dnešní generace. Pořád někam spěchá." zamumlala nespokojeně a svým tempem se procházela ulicemi a znovu nahlížela na poštovní schránky.


-- O hodinu později, na skále za hromadou písku --

Zatímco se Karel vydýchával z vyčerpávajícího běhu se Eva prohrabovala věcmi, které Karel ukradl z několika balkonů.
"Tak co? Jaký *uf* sis vybrala *fu* jméno?" vyptával se zrzavý chlapec a dál se snažil popadnout dech.
"Um.. bude to něco jako Namiko nebo tak nějak." opáčila. "To oblečení je docela dobrý! Kdes to všechno splašil?"
"Pár kalhot jsem vzal na nějakým balkóně. Větší část věcí je z toho velkýho baráku u náměstí." rozhodil rukama.
"Hm.. snad z toho nebudem mít problémy.. No tak už se taky převlíkni!"
"Dej mi ještě minutku.. Kam vlastně dáme to naše oblečení?"
"Asi ho budem muset spálit." prohlásila lítostivě a hodila svůj kostýmek do písku.
"CO?! Ale já nechci! Víš, jak to bylo drahý?" objal své sako, jako dítě, které odmítá pustit hračku.
"Je mi to jasný, ale budem se muset obětovat. Tohle je můj nejlepší kostým. A taky nejdražší, ale pro úspěch mise to klidně i spálim.." prohlásila mučednicky hnědovlasá dívka.
"Tak já se du taky převlíknout." řekl a posunul se o pár metrů dál, kde se převlékl.
Když se vrátil, se slzami v očích položil svůj oblek na ten Evy, poodešel a zapálil to drahé oblečení. Sledovali tu hořící změť věcí a přemýšleli nad nejhezčími chvilkami, které s tímto drahým oblečením prožili. Oba tato ztráta nesmírně zasáhla.
Pak se na sebe kritickým okem podívali a zhodnotili své oblečení. Kupodivu jejich rozdílným povahám se oblékli skoro stejně. Tříčtvrteční černé kalhoty, Eva měla modré tričko s velmi dlouhými rukávy a Karel zelené triko s krátkými rukávy a jakýmsi potiskem. Oba na sebe navlékli skoro stejnou vestu. Díky tomu všemu teď vypadali skoro jako sourozenci.
Už se pomalu chystali zvednout kotvy a vydat se hledat toho spasitele, když se z toho velkého domu u náměstí ozvalo hlasité: "Gáaró! Někdo nám ukradl oblečení!!!" ječela blonďatá dívka z balkonu.
Na ostatní balkony vylezly další mírně ospalé ženy, aby zkontrolovaly zdali si noční zloděj oblečení také nevyhlídl to jejich. "Mé oblečení také chybí!" ozvalo se z několika dalších domů.

"Tano?" zeptala se Eva Karla jeho falešným jménem. "Neměli bychom už vypadnout?"
"Zdrháme Miko!" odpověděl, když slyšel, jak jakási žena bydlící několik set metrů od nich upozorňuje k místu, odkud stoupá dým. K místu, na kterém právě teď stáli. Z domů se vyhrnulo pár černě oděných mužů a vydali se do těchto míst.
Naši dva společníci si rychle hodili batoh na záda a rozběhli se pryč, do míst daleko od města schovaného v písku.

Kapitola 1. Příručky a návody« | »Kapitola 3. Osmibarevná GPS je k ničemu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama